Glosa: Kam zmizela dětská fantazie?

Autor: M.B., předseda Spolku pro rozumné chození po chodníku

Nevím, co přesně se pokazilo, ale mám dojem, že dnešní děti si už prostě neumí hrát. Zívají nad kuličkami, pohazují hlavou, když jim nabídnete stavebnici a pískoviště považují za relikt z doby bronzové. Místo toho lítají jak splašení, nosí šátky na hlavě a vykřikují „Arrrr!“ jako by to bylo něco obdivuhodného.

„Arrrr!“ – to je prý pirátský pokřik. Děti si hrají na piráty. Ano, na piráty!

Na krvelačné lupiče, jejichž jedinou ambicí bylo vypálit přístav, kdeco ukrást, vypít sud rumu a zanechat za sebou sirotky a zkázu. Romantizace námořní kriminality patrně patří k novodobým pedagogickým metodám, kterým nerozumím. Ale i kdybych rozuměl, pravděpodobně bych nesouhlasil.

Za mého mládí jsme si hráli spořádaně – například na pošťáky, kteří měli razítko a pracovní dobu. Ne že bych si snad přímo hrál, já byl už od dětství usedlý a rozumný, ale když už někdo blbnul, aspoň to mělo úroveň. Dnes? Dnes se syn sousedky ohání dřevěnou šavlí zakoupenu v obchodním domě IKEA, huláká, že „Jack Sparrow měl zlatý zub“ a chce mapu k pokladu zakopanému na zahradě. Upozorňuji, že ta zahrada patří mně a že poklad je tam leda v podobě poctivě aplikovaného kravince z loňského podzimu.

Zvláštní doba. Děti touží po nebezpečí, dobrodružství a svobodě. Nejspíš proto, že nikdy nezažily opravdové vzrušení – například když ve frontě do lahůdek došel Gothaj nebo když se mělo jít k zubaři.

Takže ať si děti hrají. Jen si myslím, že by se jim mělo vybírat něco rozumnějšího. Něco, co je naučí slušnému chování a úctě k druhým, tedy hlavně ke starším lidem jako jsem já. Protože pokud si někdo myslí, že „Arrrr!“ je kdoví jaký pokřik, se kterým udělají díru do světa, tak to ne. Místo toho by se děti měly raději učit slušnému chování a být zticha, když mluví někdo starší a moudřejší.

Čtyři dcery, jeden princ

Hanka získala Řád zasloužilé matky

Včera odpoledne se na návsi odehrála slavnost, jakou Sedlo dlouho nezažilo. Starosta obce, slavnostně oděn v saku, které si půjčil z kulturního domu, předal Hance H. z Horního konce prestižní titul „Řád zasloužilé matky“.

Důvod? Hanka totiž před pár měsíci přivedla na svět páté dítě – malého Edvarda – a završila tak svou dosavadní sérii čtyř dcer. „Konečně kluk, už jsem začínal zvažovat, jestli nezačneme hrát ženský fotbal,“

žertoval její manžel během ceremoniálu, zatímco se snažil udržet v šachu radostně poskakující dívčí čtveřici.

Podle slov starosty je Hanka inspirací pro celou obec: „Pět dětí v dnešní době? To je výkon! Vždyť i naše obecní školka už začíná uvažovat o přístavbě jen kvůli této rodině.“

Hanka si kromě čestného diplomu odnesla také praktický dar – pytel brambor, koš vajec a rodinný balíček plen, který podle místních „vydrží aspoň do středy“. Malý Edvard prospal celé vyhlašování, ale podle přítomných už má výraz rozeného vůdce.

Starosta při loučení dodal: „Pokud paní Hanka zvládne ještě jedno dítě, navrhnu jí na Řád zlatého dudlíku.“

Ze světa sportu

Souboj jedlíků

Včera došlo k historickému klání. Borci ze všech koutů Čech se potkali v restauraci Bejčkův mlýn, kde proběhla soutěž o největšího jedlíka. Hned od začátku bylo jasné, že půjde o tvrdý boj. Soutěžící nasadili vražedné tempo a začali s plnými talíři.

Na začátku se zdálo, že největší šance budou mít favorité, ale brzy se ukázalo, že největší překvapení přichází od nečekaných outsiderů. Borec z Vlašimi všechny překvapil, když s plným talířem prohlásil: „Tohle je jen předkrm, teď začíná hlavní chod!“ a s úsměvem se pustil do dalšího jídla.

Mládeži nepřístupno

Když láska bojuje s cenzurou

Některé věci se prostě nesmí dostat ven – alespoň tak si to myslí naše redakce, která nedávno objevila sérii dopisů plných tajných vyznání a krásných přání. Tyto růžové dopisy, napsané mezi táborníky, dokazují, že láska na táboře rozhodně nekončí u vzájemného pošťuchování. Jaká tajemství skrývají? A kdo se odhodlá svěřit se svými city? Jedno je jasné – některá srdce na táboře bijí rychleji!

Co se děje po Soumraku?

Když se táborníci scházejí v šeru večera, nikdy nevíte, co se stane! Minulé dny jsme byli svědky tajemného okamžiku: dvě siluety se potichu přiblížily, a než se rozloučily, na tváři jednoho z nich zůstal otisk rtěnky. Kdo byl tím šťastlivcem a kdo tou záhadnou postavou? Jedno je jisté – za šera se dějí věci, o kterých se nikomu moc nechce mluvit!

Tajemná ingredience v guláši

Táborová kuchyně byla vždy plná vůní a chutí, ale poslední dobou se mezi hrnci začalo dít něco zvláštního. Jedna z kuchařek byla totiž spatřena, jak do guláše přidává něco nového. Má to schované v malé lahvičce, kterou si nosí v zástěře. Co je to? Je to jen nové koření, které dává guláši zvláštní šmrnc, nebo snad něco víc?

Podle některých táborníků se od té doby nezměnila jen chuť guláše, ale i atmosféra v celém táboře. Prý kdo ho ochutná, začne se chovat nějak… jinak. Častěji se červená, hledá záminky k rozhovorům a zdá se, že má v očích zvláštní lesk. Náhoda? Nebo má ta tajemná ingredience schopnost zahřát srdce víc než kdejaký oheň?

Kdo další ten guláš ochutná?